fbpx
  • Tělo jako chrám

    Co se děje při biodynamické masáži?

    Dlouho mi vrtalo hlavou, jak se asi tak neodžité emoce můžou ukládat v těle. Připadalo mi to jako ezoterický blábol. Když jsem tělu vrátila pozornost a citlivost, začaly se mi emoce při cvičeních nebo doteku uvolňovat a úřadovat. Takže to nešlo popřít. Ale ještě pár let jsem si počkala na vysvětlení, které přijalo i racio a přišlo od lékařky, která vede kurz biodynamických masáží (skvělá MuDr. Dana Skálová). Jedná se o tzv. neukončený vazomotorický cyklus. Nejnázorněji je to vidět na příkladu: Když pračlověk potkal medvěda, vyplavil se mu adrenalin, který ho připravil na boj nebo útěk. Což následně, hnán mědvědem, musel taky využít. Tím se adrenalin taky vybil. (Tomu prvnímu impulzu…

  • Cesty po krajině duše,  To temné v nás

    Jak se vyrovnat s bolestí

    Jak se vyrovnat s psychickou bolestí je jedna z největších životních lekcí. Bolest do našich životů vždycky přichází nevítána. Je občasným, leč nevyhnutelným návštěvníkem našich životů. Necítí ji snad jen psychopati. Nikdo ji nechce a všichni se ji snaží zahnat, necítit a vyhnout se jí. To však není řešení. Jen se schová, zůstává v nás a škodí na nevědomé úrovni. To, že si ji nedovolíme prožít, způsobí jen to, že se v těle uloží jako vřed. Když to děláme opakovaně, stáváme se necitlivými nejen na bolest, ale i na vše ostatní. Největší bolesti se týkají největších životních ztrát. Smrtí nejbližších a rozchodů. Nejdéle trvá zármutek, kterému jsme nepohlédli do tváře.…

  • Tělo jako chrám

    Tantrická masáž jako cesta k sebepřijetí

    Všichni máme nějaký vztah ke svému tělu. Tělo je nositelem našeho života. Nic menšího. Život začíná prvním nádechem a končí posledním výdechem. Nic jiného než láska k němu nám vlastně ani nezbývá. Přesto to tak často není. V praxi, v kurzech i ve sdíleních jsem se setkala s mnoha typy nepřijetí těla. Vztahujeme se k ideálům vytvořeným reklamami a umělým světem. A trápíme se tím, kde máme oproti tomu ideálu nedostatky. Majitelé ideálních těl prý tvoří asi 4 % populace. A my všichni ostatní máme chtít vypadat stejně? Někdy i velmi krásné ženy se stále cítí být nedostatečné a NE DOST dokonalé. Muži se toho zdají být více ušetřeni, ale…

  • Cesty po krajině duše,  Peníze jsou energie

    Peníze jsou energie

    Máloco rozděluje názory lidí tolik jako peníze. Jsou dobré nebo špatné? Kolik jich je opravdu potřeba? Je dobré je hromadit? Je nutné se o ně bát? A co si nechat pojistit? Jak se k nim dostat? Co je drahé? Co už je luxus? O kolik si říct? Hádat se o ně? Co si vlastně zasloužím? A za kolik stojím? Jsou zdrojem trápení, radosti, strachu, hořkostí i potěšení. Je to neuvěřitelně silná energie, která ovládá obrovské množství našeho času, úsilí i myšlenek. Ovládá běh celého světa, politických zřízení i stav planety a nikdo se vztahu k nim nevyhne. Jejich energetický náboj je ale v zásadě neutrální a „význam“ jim dává to,…

  • To temné v nás

    Stíny mateřství

    Role matky je spojena s tolika očekáváními i předsudky jako žádná jiná. Každý má totiž nějakou matku. Velká část populace je matkami. A každý má jinou představu o tom, jak vypadá „dobrá matka“. A každý to pochopitelně ví nejlíp. Tlak kladený na každou ženu a její pojetí mateřství je tedy značný. A to jak zvenku, od ostatních, tak uvnitř jí samé. Každá se toho zhostíme jinak a po svém. Jedna stránka je to jásání, láska, čirá radost a fotky z časopisu „maminka“. Ale nevyhneme se stínům. Každá mince má dvě strany. A o té odvrácené se tolik nepíše. Už jen to, zda se matkou staneme či nikoliv. Jako by hodnota ženy…

  • Cesty po krajině duše,  To temné v nás

    Past pozitivní mysli

    Jsme zaplaveni pozitivní kulturou. Permanentním růstem (osobním i ekonomickým). Reklamami na štěstí, krásu, dokonalost a čistotu. Na tváři trvalý úsměv a na kontě jen v plusu. Na visionboardy si dáváme pozitivní afirmace. Oddáváme se všeobjímající bezpodmínečné lásce. Pozitivní má být mysl i motivace. Slunce v duši. Chceme prožívat jen to dobré. A vybírat si jen pozitivní emoce. A i když vyklouzneme z konzumu a pustíme se do světa spirituálních hledačů všech směrů, většinou najdeme jen světlo, lásku, dobro nebo anděly. Cokoliv jiného je nepopulární. Cítím v tom ale jistou faleš. Když jsem k sobě upřímná a poslouchám poctivě své vnitřní hlasy, jejich kvalita je dost různorodá. Od té doby, co…

  • Cesty po krajině duše

    Vědomí, energie a záměr – tři kameny transformace

    Přemýšlela jsem, co jsou základní kameny nějaké životní transformace nebo posunu. A tyhle mi přijdou zásadní. Rozšiřování uvědomění a vytahování položek z nevědomé mysli do vědomí. Energie – náš životní pohon a síla. A nakonec záměr. Zní to hrozně složitě nebo „ezo“, tak to zkusím lidsky 🙂 VĚDOMÍ Přesto, že ze zdravotnického hlediska jsme při vědomí všichni (alespoň ti, kteří to právě čtou), tak vědomá činnost zase tak samozřejmá není. Nejedná se jen o nějaký běžný bdělý stav, ale o vkládání vědomých rozhodnutí a činností do každodenního života a pozorování toho, odkud pramení to, co prožívám, jak myslím a co dělám. Jsme jako ledovec, kde viditelná část je ta menší…

  • Cesty po krajině duše,  To temné v nás

    Oběť, viník nebo tvůrce?

    Jsou tři možné pozice, jak se dívat na události v našem životě z pohledu „Kdo za to může“. Velmi úzce to souvisí s našimi osobními hranicemi. Oběť je ten, kdo si myslí, že za všechny špatné události v jeho životě můžou „ti druzí“. Dává vinu okolí. Manžel/ka či partner/ka můžou za blbou náladu doma, mizerný sex i špatně vychované děti, „za to, že to takhle dopadlo“. Šéf může za to, že to v práci nefunguje, dává malé prachy a „já chudák“ musím snášet jeho aroganci. „Doktoři můžou za moje mizerné zdraví.“ „Šéf s partnerem se o mě vůbec nestarají.“ „Nikdo mi nerozumí.“ „Já se pro ostatní můžu roztrhat, dělám, co…

  • Cesty po krajině duše

    Strach a mysl

    Musím se podělit o jeden koučovací zážitek z dovolené. Určitě znáte skleněné podlahy na vysokých budovách nebo různé skleněné lávky nad propastmi. Je to krásná paralela, jak zacházet se strachem v životě. Pokud jste to někdy zažili a zkoušeli, asi víte, že ten strach opravdu cítíte v těle. Dodnes si vzpomínám, jak jsem někdy v 90tých letech na své první větší cestě vyrazila na CN Tower v Torontu. V té době to byla tuším nejvyšší stavba na světě. Turisticky přístupná je ve výšce 352 metrů. Ve frontě na vstupenky jsem koukala na obrazovky, kde na videích bylo vidět, jak lidi zápasí sami se sebou nad skleněnou podlahou. Komické i hysterické…