fbpx
  • Cesty po krajině duše,  Krize jako dar

    Kde nic nezbylo, můžeme začít tvořit

    Seděla jsem dnes v podvečer na zahradě, popíjela zbytek portského a upírala zrak na téměř pustou plochu. Přes zimu jsem vykácela nějaké křoví i stromky, listí spálil mráz, tráva byla pod sněhem a zahrada byla jak čistý bílý papír. Možnosti, které se otvírají ve chvíli, kdy tu skoro nic není, jsou nesrovnatelné s tím, než když zahrada začne zase ožívat a zarůstat vegetací. Moje zahradnické a budovatelské fantazie jsou na vrcholu právě v době, kdy nic není vidět. Tím se vracím ke svému základnímu tématu – KRIZE JAKO DAR. Když jsme o všechno připraveni nebo sami spálíme mosty, otevírá se před námi právě ten úžasný prázdný prostor, kam můžeme dát…

  • Krize jako dar

    Krize jako dar

    Já vím, zní to divně. Ve chvíli, kdy se v krizi nacházíme, tak za ni rozhodně nijak vděční nejsme, chceme, aby to bylo co nejdřív za námi. Bolí to. Panikaříme, ztrácíme nadhled. Často to bolí i fyzicky. Úzkost nám stahuje hrudník, puká nám srdce, je nám na zvracení, pláčeme…. Pojďme se na to podívat optikou řeckého dramatu. Krize je v původním významu jeho střední část. Po nějakých kolizích (to je to, co krizi předchází) je hlavní hrdina drcen okolnostmi. Přichází o vše, na čem mu záleží, často i o naději. Je rozbit jako ořech až na jádro. Ale žije. Pak přicházejí peripetie – tedy hledání řešení (v tom vás můžu provázet).…