fbpx
  • Cesty po krajině duše,  To temné v nás

    Jak se vyrovnat s bolestí

    Jak se vyrovnat s psychickou bolestí je jedna z největších životních lekcí. Bolest do našich životů vždycky přichází nevítána. Je občasným, leč nevyhnutelným návštěvníkem našich životů. Necítí ji snad jen psychopati. Nikdo ji nechce a všichni se ji snaží zahnat, necítit a vyhnout se jí. To však není řešení. Jen se schová, zůstává v nás a škodí na nevědomé úrovni. To, že si ji nedovolíme prožít, způsobí jen to, že se v těle uloží jako vřed. Když to děláme opakovaně, stáváme se necitlivými nejen na bolest, ale i na vše ostatní. Největší bolesti se týkají největších životních ztrát. Smrtí nejbližších a rozchodů. Nejdéle trvá zármutek, kterému jsme nepohlédli do tváře.…

  • To temné v nás

    Stíny mateřství

    Role matky je spojena s tolika očekáváními i předsudky jako žádná jiná. Každý má totiž nějakou matku. Velká část populace je matkami. A každý má jinou představu o tom, jak vypadá „dobrá matka“. A každý to pochopitelně ví nejlíp. Tlak kladený na každou ženu a její pojetí mateřství je tedy značný. A to jak zvenku, od ostatních, tak uvnitř jí samé. Každá se toho zhostíme jinak a po svém. Jedna stránka je to jásání, láska, čirá radost a fotky z časopisu „maminka“. Ale nevyhneme se stínům. Každá mince má dvě strany. A o té odvrácené se tolik nepíše. Už jen to, zda se matkou staneme či nikoliv. Jako by hodnota ženy…

  • Cesty po krajině duše,  To temné v nás

    Past pozitivní mysli

    Jsme zaplaveni pozitivní kulturou. Permanentním růstem (osobním i ekonomickým). Reklamami na štěstí, krásu, dokonalost a čistotu. Na tváři trvalý úsměv a na kontě jen v plusu. Na visionboardy si dáváme pozitivní afirmace. Oddáváme se všeobjímající bezpodmínečné lásce. Pozitivní má být mysl i motivace. Slunce v duši. Chceme prožívat jen to dobré. A vybírat si jen pozitivní emoce. A i když vyklouzneme z konzumu a pustíme se do světa spirituálních hledačů všech směrů, většinou najdeme jen světlo, lásku, dobro nebo anděly. Cokoliv jiného je nepopulární. Cítím v tom ale jistou faleš. Když jsem k sobě upřímná a poslouchám poctivě své vnitřní hlasy, jejich kvalita je dost různorodá. Od té doby, co…

  • Cesty po krajině duše,  To temné v nás

    Oběť, viník nebo tvůrce?

    Jsou tři možné pozice, jak se dívat na události v našem životě z pohledu „Kdo za to může“. Velmi úzce to souvisí s našimi osobními hranicemi. Oběť je ten, kdo si myslí, že za všechny špatné události v jeho životě můžou „ti druzí“. Dává vinu okolí. Manžel/ka či partner/ka můžou za blbou náladu doma, mizerný sex i špatně vychované děti, „za to, že to takhle dopadlo“. Šéf může za to, že to v práci nefunguje, dává malé prachy a „já chudák“ musím snášet jeho aroganci. „Doktoři můžou za moje mizerné zdraví.“ „Šéf s partnerem se o mě vůbec nestarají.“ „Nikdo mi nerozumí.“ „Já se pro ostatní můžu roztrhat, dělám, co…

  • To temné v nás,  Vyčteno z knih

    Jak nám stud ničí životy

    Jako děti se rodíme v přirozenosti své nahoty a s pocitem, že si zasloužíme bezpodmínečnou lásku a přijetí a jsme schopni bezmezně milovat. A jak rosteme, tak se to všechno nějak podivně kazí. Začnou nás formovat názory a chování lidí v našem okolí a naše představa o nás samých dostane trhliny, často velmi zásadní. Poznámkami rodičů, partnerů, kolegů sami sebe přesvědčíme o tom, že nejsme dost dobří, mnoha jedovatým poznámkám dáme za pravdu a vezmeme si je za své. A tak se pomalu rodí pocit, že jsme nějak horší než ostatní a že v sobě máme něco, co bychom měli skrývat a za co bychom se měli stydět. Nejsou daleko doby, kdy se „chodilo…

  • To temné v nás

    Přijetí stínů nás postaví do vlastní síly

    Stíny jsou ty části osobnosti, které většinou nechceme vidět, ukazovat nebo cítit. Temná strana. Ale jsou naše. Je to naše nedílná součást. Pokud proti nim přestaneme bojovat a popírat je, a začneme je naopak hledat, soucitně pozorovat a snažit se je pochopit, změní se naše vnitřní nastavení. Vyhánění Ďábla opravdu nezabírá. Naopak - jak říká Sigmund Freud - „Nevyjádřené emoce neumírají. Jsou pohřbeny za živa, aby se jednou zjevily v ohavnějších podobách.“ Přijetí vlastních stínů nám tak dá energii, kterou jinak věnujeme na jejich potlačování. Nelze dát všem stínům volný průchod, ale pokud jim věnujeme vědomí, zeslábnou a stanou se ovladatelnými. Začátek cesty je stát se jejich pozorovatelem. Co všechno…

  • To temné v nás

    Cesta údolím našich stínů

    Už delší čas mi se mi před očima vybavovala scéna z filmu mého dětství Nekonečný příběh, kdy malý Atreyu stojí před kouzelným zrcadlem, které mu má ukázat jeho samého. Nedalo mi to a stáhla jsem si celý film, abych spatřila geniální paralelu s tím, jak procházíme těmi nejtemnějšími údobími našich životů. Jak už to pohádky umějí… V sázce není nic menšího než záchrana světa fantazie. Tedy našich snů, vizí a tužeb. Malý hrdina se vydává na cestu, nevybaven zbraní ani radou. Odhodlaně vyráží do neznáma a doufá, že si poradí cestou. „Nikdy se nevzdávej, štěstí si tě samo vyhledá.“ To znamená jisté odevzdání se běhu života. A taky naději a víru,…

  • To temné v nás

    Obhajoba vzteku

    Vztek je jedna z nejzatracovanějších emocí. Počínaje dětským vztekem, protože „hodný chlapeček/holčička se nevzteká“. A v dospělosti na tom nejsme s přijetím vzteku o nic lépe. „Podívej se na ní/něj, neumí se ani ovládat..“ Takže k čemu je nám vztek? Je to poslední instance na obranu našich osobních hranic. Většinou nastupuje potom, co jsme ignorovali všechny ostatní možnosti a nebránili se. Takže velmi důležité znamení o tom, že v našem životě není něco v pořádku a my sami sebe už dlouho nerespektujeme. Krom klasického vzteku v hádce nebo jiné argumentaci je často je reakcí na pasivní agresi, manipulaci nebo dlouhodobé drobné zneužívání. Terčem jsou i věci, které nemůžeme změnit: křivda,…

  • To temné v nás

    Strach

    Potkala jsem se se svým strachem v jedné meditaci. Ležel mi u žaludku jako kámen. Nejdřív jsem ho nepoznala. Jen mě tam tlačil. Chtěla jsem se toho kamene zbavit. A nemít ho. Pak se představil: „Já jsem tvůj strach“. „Ale já tě přece nemám!“ „Ale máš…“. Pak mi došlo, že je to jedna z posledních (snad) nepřijatých emocí. Poslední roky jsem si ho moc nemohla dovolit. Události se děly v takovém tempu, že na něj nebyl čas. Tak jsem ho zapírala jak Petr Ježíše. Teď se konečně ozval, v době klidu a míru. Byl tam pořád. A potřeboval mou pozornost. Chtěl být uctěn, protože varuje a ochraňuje. A myslí to…

  • To temné v nás

    Devátá vlna

    Smutek občas přijde jako vlna. Většina životních vln mě teď omývá jako šťastný silný solitér. Pravda, trochu odřenej, zvrásněnej a pobitej, přiměřeně věku a životnímu stylu, kde se pořád něco dělo… Jako skála v bouřlivém přílivu. Sytím se svobodou, hltám doušky každého dne a prostě mě tu baví být se všemi okolnostmi. A pak přijde ta devátá vlna, která mě poleje pocitem, že stojím sama proto, že jsem nekompatibilní. Že jsem takový lichý Jin, kterej má tak divnej tvar, že prostě nikam nezapadne. Nebo příliš starý strom, než aby se ohnul. Strom, který se rozhodnul stát mimo les. Přesto touží vidět a být viděn. Milovat a být milován. Aniž by…