fbpx
Cesty po krajině duše

Strach a mysl

Musím se podělit o jeden koučovací zážitek z dovolené. Určitě znáte skleněné podlahy na vysokých budovách nebo různé skleněné lávky nad propastmi. Je to krásná paralela, jak zacházet se strachem v životě. Pokud jste to někdy zažili a zkoušeli, asi víte, že ten strach opravdu cítíte v těle.

Dodnes si vzpomínám, jak jsem někdy v 90tých letech na své první větší cestě vyrazila na CN Tower v Torontu. V té době to byla tuším nejvyšší stavba na světě. Turisticky přístupná je ve výšce 352 metrů. Ve frontě na vstupenky jsem koukala na obrazovky, kde na videích bylo vidět, jak lidi zápasí sami se sebou nad skleněnou podlahou. Komické i hysterické scénky, panika i odvaha, prostě emoce na všechny strany. Taková pitomost, to dám, říkala jsem si… Situace se pochopitelně změnila těsně před sklem. Nakonec jsem sbírala odvahu asi 10 minut, obcházela jsem to jak šelma po „pevné“ podlaze, ale nakonec jsem vykročila. Dlouho jsem měla i závratě a strach z výtahů, který jsem léčila, jak jinak, pobytem ve výškách a ve výtazích. Nakonec jsem skočila s padákem i bungee jumping.

Teď jsem potkala podobnou situaci s dětmi. Pravda, daleko menší výška, ale strach to nezmenší. Jen mysl je víc vycvičená. Ten strach totiž funguje fyziologicky. Cítit ho většinou nepřestanete (pokud nejste třeba superhrdina nebo psychopat). V tomhle případě se jedná o strach existenciální, protože prakticky děláte krok do propasti. Každý to asi prožívá individuálně, já třeba cítím trnutí v první čakře, což hlásí většinou ohrožení na životě.

Práce se dětmi je jednodušší, pokud vám věří. Byla to krásná příležitost povídat si s nimi o strachu a o tom, jak ho překonat. Napřed kde ho přesně cítí. Pak co jim říká. Pak pozorování ostatních, jak přecházejí. Potom najít motivaci, proč to přejít taky – v tomhle případě dokázat si odvahu. A pak ten strach, který nezmizel, prostě obejmout a vzít ho s sebou na cestu. Ten triumf po přejití je k nezaplacení. Nakonec běhali přes skla tam a zpátky a strach zmizel docela.

Takhle jednoduše se dá aplikovat jakákoliv práce se strachem v každodenních situacích. Strach je nejčastější zábrana v konání jakýchkoliv změn, v realizaci rozhodnutí. Strach ze změny, z neznáma, z nové situace, z odpovědi, z následků, z jiného prožitku, z odmítnutí, z vykročení z komfortní zóny. Vzít to racionálně je nejlepší řešení. Co lze, tak zabezpečit a co nelze, tak přijmout.

Mysl je (jako většina dalších nástrojů) dvousečná zbraň. Někde pomáhá, někde komplikuje. Takže na je místě naučit se ji používat účelně a tam, kde je to na místě. Pomůže v analýze situace a možností, v rozmyšlení důsledků, v zabezpečení toho, co lze. A pak už jen vzít odvahu, trochu adrenalinu a vykročit…. Zjistíte, že častým překonáváním strachu v podobné situaci strach mizí. Tělo získá důvěru a strach se přestane objevovat. Tak jako děti za chvíli běhali po skle tam a zpátky, protože se přesvědčili, že nespadnou, tak my zjistíme, že třeba dokážeme skočit s padákem, udělat zkoušky, najít svůj hlas v konfliktní situaci, překonat svoje hranice, někoho oslovit nebo odejít z nepohodlné práce nebo vztahu. Strach se postupně otupí.

Ten pocit potom totiž stojí za to. Práce se strachem je v koučinku velmi častá. Pomůže například v rozlišení reálných hrozeb a iracionálních pocitů. To je součástí emocionální inteligence. Nechat se vést těmi emocemi, které nás vedou správně.

A ve výsledku k odhodlání, ke změně a k pohybu vpřed.

Chcete mi nechat vzkaz, něco mi napsat nebo se rovnou objednat?