-
Jak nám stud ničí životy
Jako děti se rodíme v přirozenosti své nahoty a s pocitem, že si zasloužíme bezpodmínečnou lásku a přijetí a jsme schopni bezmezně milovat. A jak rosteme, tak se to všechno nějak podivně kazí. Začnou nás formovat názory a chování lidí v našem okolí a naše představa o nás samých dostane trhliny, často velmi zásadní. Poznámkami rodičů, partnerů, kolegů sami sebe přesvědčíme o tom, že nejsme dost dobří, mnoha jedovatým poznámkám dáme za pravdu a vezmeme si je za své. A tak se pomalu rodí pocit, že jsme nějak horší než ostatní a že v sobě máme něco, co bychom měli skrývat a za co bychom se měli stydět. Nejsou daleko doby, kdy se „chodilo…
-
Přijetí stínů nás postaví do vlastní síly
Stíny jsou ty části osobnosti, které většinou nechceme vidět, ukazovat nebo cítit. Temná strana. Ale jsou naše. Je to naše nedílná součást. Pokud proti nim přestaneme bojovat a popírat je, a začneme je naopak hledat, soucitně pozorovat a snažit se je pochopit, změní se naše vnitřní nastavení. Vyhánění Ďábla opravdu nezabírá. Naopak - jak říká Sigmund Freud - „Nevyjádřené emoce neumírají. Jsou pohřbeny za živa, aby se jednou zjevily v ohavnějších podobách.“ Přijetí vlastních stínů nám tak dá energii, kterou jinak věnujeme na jejich potlačování. Nelze dát všem stínům volný průchod, ale pokud jim věnujeme vědomí, zeslábnou a stanou se ovladatelnými. Začátek cesty je stát se jejich pozorovatelem. Co všechno…
-
Devátá vlna
Smutek občas přijde jako vlna. Většina životních vln mě teď omývá jako šťastný silný solitér. Pravda, trochu odřenej, zvrásněnej a pobitej, přiměřeně věku a životnímu stylu, kde se pořád něco dělo… Jako skála v bouřlivém přílivu. Sytím se svobodou, hltám doušky každého dne a prostě mě tu baví být se všemi okolnostmi. A pak přijde ta devátá vlna, která mě poleje pocitem, že stojím sama proto, že jsem nekompatibilní. Že jsem takový lichý Jin, kterej má tak divnej tvar, že prostě nikam nezapadne. Nebo příliš starý strom, než aby se ohnul. Strom, který se rozhodnul stát mimo les. Přesto touží vidět a být viděn. Milovat a být milován. Aniž by…
-
Krize jako dar
Já vím, zní to divně. Ve chvíli, kdy se v krizi nacházíme, tak za ni rozhodně nijak vděční nejsme, chceme, aby to bylo co nejdřív za námi. Bolí to. Panikaříme, ztrácíme nadhled. Často to bolí i fyzicky. Úzkost nám stahuje hrudník, puká nám srdce, je nám na zvracení, pláčeme…. Pojďme se na to podívat optikou řeckého dramatu. Krize je v původním významu jeho střední část. Po nějakých kolizích (to je to, co krizi předchází) je hlavní hrdina drcen okolnostmi. Přichází o vše, na čem mu záleží, často i o naději. Je rozbit jako ořech až na jádro. Ale žije. Pak přicházejí peripetie – tedy hledání řešení (v tom vás můžu provázet).…