fbpx
Cesty po krajině duše

Valentinský speciál

Od té doby, co jsem napsala blog o svém odpuštění mužům, začali se muži v mé blízkosti vyskytovat častěji a blíže než před tím. (Jen další důkaz o tom, jak vnitřní nastavení mění vnější realitu.)

Musím však konstatovat, že tvrzení, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, je naprosto nedostačující a zjednodušující. Moje podobenství by vypadalo spíš tak, že každý máme svou vlastní planetu. Bavím se tak představami, jak planety mužů, které občas potkávám, nebo i těch, kteří mi už prošli životem, asi vypadají… Docenila jsem konečně Saint-Exupéryho a cestuju jako „Malá princezna“. Rozdíly jsou obrovské.

Už třeba jen státní zřízení: někde je velmi liberální, někde vládne diktatura, jinde skoro vojenský režim. Někde panuje aristokrat, jinde dělnická třída. Král Miroslav, Kazisvět, Otesánek nebo naopak Neotesánek. Někteří obyvatelé planet měli dokonce okamžité tendence k invazi na moji planetu nebo se snažili moji planetu předělávat, zpochybňovat, opravovat či označovat za nedostatečnou. Zažila jsem i pokusy mě využít, zapřáhnout do potřeb a zájmů cizí planety či uvrtat mě do domácího otrokářství. Ale to já už se nedám. Mám na to výstražné systémy.

Narazila jsem i na planetu s Potěmkinovou vesnicí. Ještě že teď už jsem zkušená cestovatelka a nedám se jen tak nachytat.

Pak se dá pozorovat, jestli je planeta úrodná. Co na ní kvete či naopak podléhá zkáze. Zda majitel o svou planetu pečuje. Kde se tančí a kde se jen pracuje. Někdo na své planetě vlastně ani není, protože mu u sebe není dobře. Někde je to vysloveně depresivní nebo zarostlé pavučinami.

Někdo má na planetě jen obří parkoviště. Někdo trezor. Existují i ledová království a pusté pouštní krajiny. Nebo planetu pokrývá úzkostlivě dokonalý anglický trávník.

Některé planety jsou trochu zdevastované po předchozí dlouhotrvající konjunkci a ještě se z toho nevzpamatovaly. Mají půl domu, půl dětí, půl auta a půl srdce. Zjevně potřebují napřed důkladnější rekonstrukci.

Ani já jsem se při svých meziplanetárních cestách nevyhnula moderním technologiím. Pro plánování cest po galaxii občas používám takovou apku, kde se jednotlivé planety prezentují a vybízejí k návštěvě. Je zajímavé, kolik majitelů planet považuje ve svých propagačních materiálech za důležitou první informaci o sobě to, že umí lyžovat a jezdit na kole. Je pravda, že já svým synům taky říkám, že to musí umět každý pořádný kluk. Jen jsem dosud netušila, jak se to dá ještě použít a kde všude to bude důležité.

Po každé návštěvě cizí planety se tak vracím pečovat o tu svou. Zjistit, jestli tu návštěvníci po sobě nezanechali nějaké škody či nepořádek. Zalít svoje růže, zkontrolovat, jestli tu mám hezky a jestli je mi tu dobře. Jak si ji představuju? Planeta s velmi liberálním zřízením, podivínskou královnou, divokým porostem, kamenným domem se zahradou, spletitým podzemním systémem a žhavým jádrem. Občas vybouchne sopka. Doufám, že se tato představa dostane do rukou nějakému psychoanalytikovi, aby mě na základě toho diagnostikoval. (Prosím poslat do mailu.)

Nebyla bych to já, abych ze svých cest nevydojila nějaké poučení. Takže než se rozhodneme svištět chvíli vesmírem v doprovodu nějaké další planety, dejme si pěkně do pořádku tu svoji. Aby to nebyla jen Potěmkinova vesnice. A když svištíme společně, nikoho to neopravňuje k vrtání se v záležitostech cizích planet nebo kecání jim do zvolené trajektorie. Hleďme si té své. To, že máme kus společné cesty a je nám u toho dobře, je dar, ne povinnost.

Chcete mi nechat vzkaz, něco mi napsat nebo se rovnou objednat?